Historie Společnosti pro radiobiologii a krizové plánování

prof MUDr. Pavel Kuna DrSc.

Po objevení X-paprsků a radioaktivity koncem 19. století hledala laická i odborná veřejnost možnosti jejich využití v řadě vědních oborů. Progresivní byli lékaři. Zatímco rentgenová diagnostika a následně radioterapie se staly postupně samostatnými obory medicíny již v prvních desetiletích 20. století, soustředil se v jaderné fyzice vědeckotechnický výzkum na vývoj a konstrukci atomových zbraní (Jungk 1956), dovršený výbuchy jaderných zbraní v japonských městech Hirošimě a Nagasaki v srpnu 1945. USA se staly první jadernou velmocí. Zájmy vítězných států protihitlerovské koalice se brzy rozešly. V projevu W. Churchilla 15. 3. 1946 v americkém Fultonu za přítomnosti amerického prezidenta H. Trumana byly formulovány principy politiky obrany svobody proti sovětskému bolševismu, v období později nazývaném studenou válkou, která ovlivnila osudy národů především Evropy na dalších 40 let. Časová osa je neúprosná. 4. dubna 1949 vzniká ve Washingtonu Severoatlantický obranný pakt z deseti západoevropských zemí, USA a Kanady, k němuž se v r. 1952 připojilo Řecko a Turecko a v roce 1955 NSR. Mezitím 23. září 1949 byla v tehdejším SSSR vyzkoušena první jaderná zbraň a začal závod mezi velmocemi o nejmodernější vyzbrojení. Po přijetí NSR do NATO vzniklo v květnu 1955 vojenské společenství socialistických zemí – Varšavská smlouva. Tyto dominantní faktory světové politiky a další začleňování Velké Británie (1957), Francie (1960) a Číny (1964) do jaderného klubu vlastníků jaderných zbraní (Dienstbier 1979) byly logickým podnětem k celosvětovému rozvoji jaderné fyziky, jaderné chemie a radiobiologie.

Česká přírodovědecká základna byla na nezbytný rozvoj relativně dobře připravená zásluhou zájmu fyziků o jáchymovský smolinec a obecně o ionizující záření. Mezi zasvěcené fyziky patřili především František Běhounek (1898–1973), žák Marie Curie-Sklodowské v Paříži v letech 1920–1922, který již v roce 1924 studoval v Jáchymově otázky ochrany pracovníků s ionizujícím zářením a později pracoval v Ústavu jaderného výzkumu ČSAV a Vilém Santholzer (1903–1972). Žák Otto Hahna a Lise Meitnerové v Berlíně v letech 1925–1926 ukončil svá studia na UK doktorátem přírodních věd a od 1. října 1926 pracuje jako asistent Fyzikálního ústavu VUT v Brně a přednáší fyziku pro mediky. V roce 1928 nastoupil do Státního radiologického ústavu, kde pod vedením F. Běhounka studoval příčiny tzv. jáchymovské nemoci horníků. Po 2. světové válce krátce působil na Ministerstvu zdravotnictví, v r. 1950 přechází na katedru lékařské fyziky LF UK v Hradci Králové. V letech 1951–1958 v hodnosti plukovníka vedl tuto katedru na Vojenské lékařské akademii Jana Evangelisty Purkyně. Věnoval se monitorování radioaktivity v ovzduší v údobí jaderných pokusů USA a SSSR. Vedoucím Ústavu lékařské fyziky na LF UK v Hradci Králové byl až do roku 1972.

Počínaje 40. léty se začíná jako obor formovat radiobiologie. Vychází ze zku-šeností rentgenové diagnostiky a radioterapie. Již předválečná učebnice Lékařské fyziky (1937) V. Teisslera má kapitolu o záření. Před 2. světovou válkou na Biologic-kém ústavu brněnské lékařské fakulty Masarykovy univerzity soustřeďuje kolem sebe prof. MUDr. Ferdinand Herčík nadšence pro biofyziku. Pozdějšího člena-korespondenta ČSAV F. Herčíka považujeme za zakladatele československé radio-biologie. Za 2. světové války (1941) ve své knížce Mladý biolog upozorňuje na rozvoj biofyziky a podrobně se jí věnují další jeho knihy Záření a život (1941) a Od atomu k životu (1946).

Časné následky svržení štěpných jaderných pum v Japonsku otřásly svědomím lidstva dříve, než mohlo pochopit perspektivy mírového využití jaderné energie (Dostál 1983). Pokroky jaderné fyziky a biofyziky tváří v tvář jaderným arzenálům ovlivnily zaměření vědeckovýzkumných skupin našich biologů a lékařů. F. Herčík zakládá v roce 1954 Biofyzikální ústav ČSAV v Brně, který se stává centrem základních studií o účincích ionizujícího záření na všech úrovních živého organizmu. V Československu a nyní i v České republice jde o špičkové pracoviště, které trvale zajiš?uje i přípravu nových odborníků pro obor biofyziky a radiobiologie. Mezi pokračovatele zakladatele BFÚ ČSAV a československé radiobiologie Ferdinanda Herčíka můžeme zařadit vynikající profesory a vedoucí vědecké pracovníky, kteří nejen na mateřském ústavu, ale i na pracovištích především lékařské fakulty Masarykovy univerzity (také přechodně pojmenovaná Univerzitou J. E. Purkyně) v Brně rozvíjeli biofyzikální a radiobiologické obory. Řadíme k nim mimo jiných Zdeňka Karpfela, Ludvíka Nováka, Milana Pospíšila, Miloše Klimka, Miloslava Skalku, Jiřího Sošku, Vladimíra Drášila, Antonína Vacka, Ludvíka Tkadlečka, Lumíra Beneše a Jiřího Váchu. Prof. MUDr. Milan Praslička, DrSc., později akademik SAV, jako odchovanec brněnské biofyziky, vytvořil v šedesátých letech 20. století vynikající radiobiologické centrum na katedře všeobecné biologie přírodovědecké fakulty Univerzity P. J. Šafárika v Košicích, které se soustředilo na studium především chronického a opakovaného zevního gama ozáření.

Z objektivních důvodů nutno uvést, že akademičtí pracovníci se sdružovali především v Československé biologické společnosti, v její radiobiologické sekci, vedené zpravidla vedoucími vědeckými pracovníky z BFÚ ČSAV v Brně. Prof. MUDr. Milan Pospíšil, DrSc. byl předsedou Čs. pracovní skupiny pro kosmickou biologii a lékařství při Čs. komisi pro spolupráci ve výzkumu a využití kosmického prostoru „Interkosmos“. Při vědecké radě Biofyzikálního ústavu ČSAV v Brně působily jak kandidátská, tak doktorská komise pro obor biofyzika v rámci biologických věd. V čele radiobiologického výzkumu na tomto pracovišti dnes stojí doc. RNDr. Stanislav Kozubek, DrSc. a MUDr. Michal Hofer, CSc.

Pro potřeby ministerstva zdravotnictví, pro využití ionizujícího záření a radioi-zotopů v nejrůznějších lékařských oborech i studium základních otázek radiobiologie se profilovala v roce 1956 katedra a ústav biofyziky a nukleární medicíny (KÚBNM) fakulty všeobecného lékařství (nyní 1. LF) Univerzity Karlovy v Praze pod vedením prof. MUDr. Zdeňka Dienstbiera, DrSc. Poněvadž Z. Dienstbier dokázal spojit badatelský radiobiologický výzkum s klinickou praxí a s potřebou své doby i podle požadavků vojenské radiobiologie, podařilo se mu v šedesátých letech minulého století vybudovat ústav s náročným a rozsáhlým vědeckovýzkumným programem. Dvě funkční období byl Z. Dienstbier v čele Evropské radiobiologické společnosti. Společně s prof. MUDr. Vlastimilem Sloukou, CSc. vybudovali tradici karlovarských sympozií v nukleární medicíně. V roce 1956 založil Společnost nukleární medicíny a radiační hygieny ČLS JEP se třemi sekcemi (pro nukleární medicínu, radiační hygienu a radiobiologii). Řadu let byl předsedou výboru této společnosti. Společnost se ujala organizace výroční konference Evropské radiobiologické společnosti v roce 1967 ve Špindlerově Mlýně na Bedřichově za účasti nejpřednějších evropských i světových radiobiologů. Byla to první výroční konference v zemi za „železnou oponou“. S cílem umožnit a rozšířit tehdy omezené mezinárodní kontakty hlavně nové generaci radiobiologů uspořádala Společnost nukleární medicíny a radiační hygieny ve spolupráci s ČSAV 1. radiobiologickou konferenci socialistických zemí opět ve Špindlerově Mlýně ve dnech 7. – 11. října 1974 za účasti 265 československých účastníků a 198 zahraničních vědců s rozsáhlým vědeckým programem v 17 sekcích. Předsedou vědeckého výboru konference byl plk. prof. MUDr. Josef Mráz, CSc. z Vojenského lékařského výzkumného a doškolovacího ústavu J. E. Purkyně (VLVDÚ JEP) v Hradci Králové, kterého pro těžké onemocnění zastupoval a konferenci vedl Zdeněk Dienstbier.

I. sjezd Československé společnosti nukleární medicíny a radiační hygieny ČSLS JEP se uskutečnil ve dnech 8.–12. listopadu 1981 v interhotelu Olympik v Praze při příležitosti 25. výročí založení společnosti. Do té doby se odborníci všech tří sekcí – nukleárně medicínské, radiohygienické a radiobiologické scházeli sice každoročně, ale samostatně v příslušných odborných centrech a jimi vybraných lokalitách v Čechách, na Moravě a na Slovensku (Kuna 1982). Na tomto sjezdu vedl sekci molekulární a buněčné radiobiologie prof. MUDr. Zdeněk Karpfel, DrSc., člen korespondent ČSAV, ředitel Biofyzikálního ústavu ČSAV v Brně, sekci radiobiologie buněčné populace a organismu prof. MUDr. Milan Dostál, CSc. z VLVDÚ JEP v Hradci Králové. Velký zájem vyvolal třetí tématický okruh, věnovaný příspěvku radiobiologie k léčbě zhoubných nádorů moderovaný MUDr. Evou Sirackou, DrSc. z Ústavu experimentální onkologie SAV v Bratislavě. V sekci ochrany před zářením byly probrány aktuální otázky ochrany v jaderné energetice pod vedením Ing. Jozefa Caracha z Krajské hygienické stanice v Bratislavě. Bohatý přednáškový program byl všemi, zvláště zahraničními hosty, vysoce oceňován. Zúčastnilo se 450 našich odborníků v čele s tehdejším ministrem zdravotnictví ČSR profesorem nukleární medicíny MUDr. Jaroslavem Prokopcem, CSc. Do čela České společnosti byl zvolen opět Z. Dienstbier, předsedou Slovenské společnosti NMRH byl znovu zvolen doc. MUDr. Štefan Hupka, CSc. z Bratislavy.

Pro rozvoj radiobiologie na KÚBNM mělo největší přínos radiobiologické od-děleni, které řadu let, až do roku 1990 vedl prof. MVDr. Jan Pospíšil, DrSc. Vytvořil velmi produktivní kolektiv (MVDr. Pavel Klír, CSc., Ing. Miroslav Zitko, CSc., Ing. Jiři-na Polívková, CSc., doc. RNDr. Pavla Poučková, CSc., soustředěný na řešení problematiky postradiačního hemoragického syndromu a využití traumacelu. Další radi-obiologické analýzy především v morfologii a hematologii zajiš?oval doc. MUDr. Vlastislav Hlavatý, CSc., který měl celou řadu zájmů a pracoval později v radiační balneologii v Jáchymově. Vynikající fyzikální skupina prof. Ing. Miloslava Rakoviče, DrSc. a perfektní dozimetrie řízena Ing. Zdeňkem Prouzou, CSc. (nyní působícího v SÚJB v Praze) byla zárukou odpovídající úrovně radiobiologických experimentů a radiační ochrany na všech pracovištích KÚBNM.

Po vzniku ústavu biofyziky 1. LF UK v r. 1993 se toto pracoviště rozdělilo na oddělení klinické radiobiologie vedené prof.. MUDr. Leošem Navrátilem, CSc. a experimentální radiobiologie v čele s doc. RNDr. Pavlou Poučkovou, CSc.

KÚBNM se podílela ve spolupráci s oddělením klinické biochemie v Ústřední vojenské nemocnici v Praze v čele s plk. doc. MUDr. Miloslavem Arientem, CSc. a s oddělením hematologie a krevní transfúze vedeném plk. prof. MUDr. Evženem Skalou, CSc. na řešení otázek diagnostiky akutní nemoci z ozáření, chemické radioprotekce (AET) a později patogeneze a léčby hemorrhagického syndromu. Na FVL UK v Praze se k radiobiologickému výzkumu z pohledu svých profesí připojili především prof. MUDr. Jiří Šonka, DrSc. v oblasti endokrinologie a při studiích postradiač-ních metabolických změn, prof. MUDr. Tomáš Trávníček, CSc., prof. MUDr. Jiří Neuwirt, CSc. a prof. MUDr. Emanuel Nečas, DrSc. v široké problematice kmenových buněk a transplantační léčby kostní dření. Potřebné chemické syntetické studie zabezpečoval prof. Ing. Jiří Jarý, DrSc. z Laboratoře monosacharidů VŠCHT v Praze.

Radiobiologickým otázkám významným pro radiační ochranu se systematicky věnovali doc. MUDr. Jan Müller, CSc., první ředitel Výzkumného ústavu hygieny záření, který později emigroval do Kanady, kde se věnoval epidemiologickým studiím u horníků tamních uranových dolů a jeho žáci prof. MUDr. Vladislav Klener, CSc., MUDr. Emil Kunz, CSc. a RNDr. Richard Tuscany, CSc. se spolupracovníky (MUDr. Vladimír Kofránkem, CSc., MUDr. Josefem Ševcem, CSc. aj.) nejdříve ve Výzkumném ústavu hygieny záření, později v Centru hygieny záření v Institutu hygieny a epidemiologie v Praze. Studie byly zaměřeny na biologické monitorování (chromozomové aberace), radiační epidemiologii, patofyziologii krvetvorby po ozáření a některé otázky radiotoxikologické. Tradice pracoviště pokračuje po roce 1995 ve Státním ústavu radiační ochrany, podřízeném Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost.

Katedra radiobiologie VLVDÚ JEP v Hradci Králové byla ustavena 1. 9. 1963. Znepokojivý vývoj mezinárodní situace začátkem padesátých let vedl v roce 1950 k založení radiobiologického oddělení při zdravotním odboru Vojenského technické-ho ústavu v Praze (Dostál 1983). Jeho náčelníkem se stal plk. MUDr. Josef Šveda, který po založení Vojenské lékařské akademie JEP (VLA JEP) přechází v roce 1951 do Hradce Králové na oddělení radiologické ochrany, vytvořeném při katedře radiologické ochrany s diagnostickým a terapeutickým oddělením, vedeným plk. prof. MUDr. Janem Bašteckým, DrSc. Na tomto oddělení radiologické kliniky začala pracovat první generace vojenských radiobiologů vedle J. Švedy MUDr. Antonín Šmíd, CSc., MUDr. František Morávek, CSc., doc. MUDr. Vojtěch Vondráček, CSc., MUDr. Jan Záchvěj a tehdejší sekretář Biofyzikální společnosti při Čs. lékařské společnosti JEP prof. MUDr. Vlastimil Slouka, CSc..

Prvním náčelníkem katedry radiobiologie se v roce 1963 stal plk. prof. MUDr. Josef Mráz, CSc., který se stal v roce 1968 prvním profesorem vojenské radiobiologie Univerzity Karlovy. V roce 1974 předčasně zemřel. V letech 1974 -1985 vedl ka-tedru radiobiologie plk. prof. MUDr. Milan Dostál, CSc., poté krátce v údobí let 1986 – 1987 plk. prof. MUDr. Pavel Kuna, DrSc., který byl jmenován náčelníkem-rektorem VLVDÚ JEP. Do uvolněné funkce náčelníka katedry byl jmenován plk. doc. MUDr. Pavel Petýrek, CSc. v roce 1987 a vedl ji až do reorganizace VLA JEP v roce 1998, kdy se radiobiologické pracoviště s radioizotopovou laboratoří stalo součástí Ústavu radiobiologie a imunologie, do jehož čela byl vybrán imunolog doc. RNDr. Aleš Macela, DrSc. V kolektivu katedry radiobiologie pracovala celá řada radiobiologů (MUDr. František Morávek, CSc., RNDr. Jan Šimša, CSc., Ing. Jan Neruda, CSc., Ing. Josef Knajfl, CSc., MVDr. Stanislav Špelda, doc. Ing. František Podzimek, CSc., prof. MUDr. Vojtěch Kamarád, DrSc. z olomoucké LF UP a RNDr. Ing. František Skopec, CSc. Ten později s I. Vodičkou a s dalšími – doc. MUDr. Václavem Svobodou, CSc., doc. MUDr. Milanem Rešlem, CSc. a doc. Ing. Janem Severou, CSc. odešli na pracoviště Lékařské fakulty a fakultní nemocnice. Nejdříve odešel F. Morávek a několik let vedl ústav histologie a embryologie. A. Šmíd přešel v sedmdesátých letech do ZÚNZ v Příbrami, kde spolu se skupinou MUDr. Zdeňka Vícha, CSc. vytvořili významnou radiobiologickou skupinu, která je v současné době přetransformována do modernizovaného Státního ústavu jaderné, chemické a biologické ochrany v Milíně, v čele s MUDr. Stanislavem Brádkou.

Radiobiologické zaměření na VLA a VLVDÚ se promítlo i do výzkumu dalších kateder nejdřív VLA, po roce 1958 opět LF UK v Hradci Králové – biologie (prof. RNDr. Vladimír Srb, DrSc.), histologie (prof. MUDr. Ilja Hradil, CSc.), biochemie (prof. MUDr. Ivo Hais, CSc., MUDr. Karel Lejsek, prof. MUDr. Miroslav Ledvina, CSc., doc. MUDr. Alena Stoklasová, CSc. a další), farmakologie (prof. MUDr. Vojtěch Grossmann, prof. RNDr. PhMr. Jaroslav Květina, DrSc., později zakladatel (1969) a dlouholetý děkan farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové, také akademik ČSAV, kteří jsou považováni za zakladatele evropské radiobiologické farmakologie; dále prof. MUDr. Jiřina Martínková, CSc., prof. MUDr. Vladimír Geršl, CSc. a prof. MUDr. Peter Višňovský, CSc., nyní působící na farmaceutické fakultě UK), mikrobiologie (doc. MUDr. Oldřich Vejbora, CSc.), patologické fyziologie (prof. MUDr. Lubor Vokrouhlický, DrSc., doc. MUDr. Jiří Sedláček, CSc.), hygieny (prof. MUDr. Miloslav Tušl, CSc., doc. Ing. Jan Severa, CSc.) patologie (prim. MUDr. František Langr, doc. MUDr. Milan Rešl, CSc., prof. MUDr. Jiří Nožička, DrSc.), onkologie (doc. MUDr. Václav Svoboda, CSc.), oftalmologie (prof. MUDr. Pavel Rozsíval, CSc.), katedry interních oborů (RNDr. Petr Žďánský, CSc.), válečného vnitřního lékařství (prof. MUDr. Vilo Jurkovič, DrSc., prof. MUDr. Jaroslav Mazák, CSc., prof. MUDr. Jaroslav Vaňásek, CSc., prof. MUDr. Jaroslav Kačerovský, CSc., prof. MUDr. Milan Bláha, CSc.), válečné chirurgie (prof. MUDr. Antonín Beneš, DrSc., prof. MUDr. Bohumil Konečný, CSc., doc. MUDr. Ladislav Vykouřil, CSc.). Na radiobiologickém oddělení LF UK v Hradci Králové pracovali řadu let Ing. Milan Zima, CSc., RNDr. Ing. František Skopec, CSc. jako odchovanec M. Dostála, který po odchodu z armády se po létech na teoretické ústavy lékařské fakulty vrátil a v letech 1985 – 1991 pracoval.

Katedra radiobiologie VLVDÚ JEP v těsné spolupráci s Ústavem pro experi-mentální a klinickou radiobiologii a využití radioizotopů LF UK v Hradci Králové, vedeném prof. MUDr. Ivanem Vodičkou, CSc., později děkanem LF a vedoucím ústavu lékařské biofyziky, a doc. RNDr. Karlem Volencem, CSc., rozpracovala řešení otázek diagnostiky, patogeneze, profylaxe a léčby akutní nemoci z ozáření i vnitřní a zevní kontaminace radioaktivními látkami a otázky experimentální onkologie. K jejich řešení přistoupila řada pracoviš? vysokých škol a ústavů ČSAV. V osmdesátých letech zvláštní zřetel věnovala radiobiologická pracoviště supraletálním dávkám záření se zdrojem gama záření ve Státním výzkumném ústavu textilním v Liberci, přesněji v jeho oddělení radiačních technologií ve Veverské Bítýšce a ozáření laboratorních zvířat štěpnými neutrony v tepelné koloně reaktoru VVR-S v Ústavu jaderného výzkumu a rychlými neutrony na izochronním cyklotronu U 120 M v Ústavu jaderné fyziky ČSAV v Řeži u Prahy. Tyto výsledky byly do roku 1999 utajeny.

Po nedávných organizačních změnách na VLA JEP v Hradci Králové s ohledem na aktuální význam ochrany osob před účinky ionizujícího záření ve válečném konfliktu došlo k obnovení katedry radiobiologie a od 1. 9. 2003 byl jejím vedoucím ustanoven pplk. prof. MUDr. Jiří Österreicher, PhD., který již patří ke generaci nejmladších radiobiologů. Problematice kmenových buněk je na tomto pracovišti stále věnována výrazná pozornost ve skupině vedené prof.. RNDr. Jiřinou Vávrovou, CSc. ve spolupráci s prof. MUDr. Stanislavem Filipem, CSc. z Fakultní nemocnice v Hradci Králové, který na katedře radiobiologie také začínal.

Výzkumné úkoly v oblasti ochrany osob před účinky ionizujícího záření byly vyžadovány především potřebami vojenské zdravotnické služby Československé lidové armády té doby a potřebami rozvíjející se jaderné energetiky. Celostátním řízením radiobiologického výzkumu pro potřeby ČSLA byl Státní plánovací komisí pověřen od počátku 60. let až do roku 1975 Z. Dienstbier. Jako jeho vědečtí sekretáři pracovali postupně M. Arient, J. Mráz a P. Kuna. Od 1. 1. 1976 se koordinačním pracovištěm stala katedra radiobiologie Vojenského lékařského výzkumného a doškolovacího ústavu J. E. Purkyně (od r. 1988 doposud opět Vojenská lékařská akademie Jana Evangelisty Purkyně) v Hradci Králové. V letech 1976 – 1985 řídil odbornou pracovní skupinu MNO/HT-ZS pro radiobiologii M. Dostál, v údobí 1986 až 1990 P. Kuna, hlavní radiobiologové zdravotnické služby ČSLA. Od roku 1990 se této funkce ujímá P. Petýrek do ukončení práce této skupiny v roce 1991. V současné době je i vojenský radiobiologický výzkum orientován do oblasti základního výzkumu a jeho řízením je pověřena Vojenská lékařská akademie JEP v Hradci Králové.

Zásluhou vedení Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích vzniká v posledních třech letech na této fakultě nové pracoviště se zaměřením na otázky krizových situací, a tedy i na radiobiologii, na kterém působí prof. MUDr. Leoš Navrátil, CSc. společně s doc. RNDr. Friedem Zoelzerem, PhD., odb. as. MUDr. Jiřím Škopkem, PhD. či doc. MUDr. Vlastislavem Hlavatým, CSc.. V současné době toto pracoviště buduje své klinické a experimentální zázemí a své úsilí zaměřuje především na pedagogické aktivity, které vyústily v akreditaci samostatných studijních oborů se zaměřením na radiobiologii na bakalářském i magisterském stupni.

Moderní radiobiologie však není jen studium ionizujícího záření, ale i neionizujícího záření a to zejména působení laseru a elektromagnetického pole na živý organizmus. Zejména výsledky v oblasti klinického využití laseru mají odezvu i v zahraničí a řadu originálních výsledků získaly i skupiny věnující se z experimentálního hlediska fotodynamická terapii (v Olomouci pod vedením doc. RNDr. Hany Kolářové, CSc., v Praze doc. RNDr. Pavly Poučkové, CSc.).

Radiobiologická společnost od svého vzniku deklarovala svůj zájem o neionizující záření. Již od poloviny osmdesátých let byla rozvíjena neinvazivní laserová technika. Byl sestrojen experimentální přístroj k užití v terapii. Koncem 80. let byl zkonstruován první terapeutický laser na bázi HeNe zdroje (ESKOS, ing. Slíva), užívaný v dermatologii a v laserové akupunktuře. Pionýrské práce publikovali ve své době prof. MUDr. Jiří Hubáček, DrSc. přednosta katedry a kliniky ORL na LF UP v Olomouci a MUDr. L. Lidická, která však brzy tragicky zahynula. V devadesátých letech došlo k velkému rozvoji využití neinvazivní laseroterapie. V rámci IPVZ v Praze zajiš?uje Společnost pro radiobiologii a krizové plánování kvalifikační kurzy pro lékaře všech oborů, především praktických lékařů, které pak v hojném počtu při-jala do svých řad. K předním uživatelům této techniky, aktivně přednášejících a pub-likujících patří kromě již zmíněných především prim. MUDr. Miroslav Procházka ze soukromého Rehabilitačního oddělení polikliniky Na Chmelnici v Praze, prim. MUDr. Eva Nečasová-Drápelová z Brna a prim. MUDr. Ivo Havlík z Hlučína. Velmi významné jsou i naše aktivity (především L. Navrátila a M. Procházky) na poli mezinárodním.

Závěrem našeho příspěvku k historii radiobiologie v českých zemích se omlouváme těm kolegyním a kolegům, jejichž práci ve prospěch české radiobiologie jsme nepřipomněli. Ubezpečujeme, že se tak nestalo z neúcty, ale z důvodů přiroze-ného procesu zapomínání.

LITERATURA

1. BĚHOUNEK, F., BOHUN, A., KLUMPAR, J.: Radiologická fysika. 1958, Pra-ha, Státní nakladatelství technické literatury, 2. vydání, 424 s.
2. BĚHOUNEK, F., HEYROVSKÝ, J. Úvod do radioaktivity. 1931, Praha, Jedno-ta českých matematiků a fysiků.
3. DIENSTBIER, Z.: Hirošima-svědomí lidstva. 1979, Praha, Avicenum, 79 s.
4. DIENSTBIER, Z., ŠILAR, J.: Nukleární medicína. 1980, Praha, Avicenum, 225 s.
5. DIENSTBIER, Z. a kol.: Lékařská biofyzika. 1982, Praha, Avicenum, 258 s.
6. DIENSTBIER, Z.: 25 let Čs. společnosti nukleární medicíny a radiační hygie-ny. 1981, Čas. Lék. čes., 120, č. 31-32, 963-967.
7. DIENSTBIER, Z.: Čs. lékařská společnost nukleární medicíny a radiační hygi-eny. 1982, Čas. Lék. čes., 121, 254-255.
8. DIENSTBIER, Z.: Lékařská biofyzika a nukleární medicína na FVL. 1983, Čas. Lék. čes., 122, 353-355.
9. DIENSTBIER, Z.: Nukleární medicína v ČSR, její současnost a perspektivy. 1987, Čas. Lék. čes., 126, č. 18, 356-359.
10. DOSTÁL, M.: Ke vzniku a rozvoji vojenské radiobiologie . 1983, Sborník VLVDÚ JEP, zvláštní číslo k 25. výročí založení VLVDÚ JEP, Hradec Králové, s. 581-8.
11. DOSTÁL, M., PETÝREK, P., VONDRÁČEK, V., SEVERA, J., KUNA, P., SVOBODA, V., NERUDA, O., KNAJFL, J., VÁVROVÁ, J., FABIANOVA, A.: Analýza oboru a perspektiva prognózy vojenské radiobiologie. (Závěrečná zpráva úkolu LE-VN-01). 1978, Hradec Králové, VLVDÚ JEP, 213 s.
12. CHROBÁK, L. a kol.: Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové 1945 – 1995. 1995, Hradec Králové, LF UK, 165 s.
13. CHVOJKA, Z.: Klinická onkologie a radioterapie pro mediky. 1981, Praha, Univerzita Karlova, 183 s.
14. JUNGK, R.: Heller als tausend Sonnen. 1956, Bern und Stuttgart, Alfred Scherz Verlag, v českém překladu Dušana Pokorného Jasnější než tisíc sluncí, 1963, Praha, Mladá fronta, edice Máj, sv. 65, 278 s.
15. KLENER, V., MIKUŠOVÁ, M., VOJTÍŠEK, O.: Ochrana pacientů a zdravotnic-kého personálu při radiodiagnostrických vyšetřeních. 1987, Praha, Avicenum, 158 s.
16. KLENER, V., BUČINA, I., KUNZ, E., ŠEVC, J., THOMAS, J.: Hygiena záření. 1987, Praha, Avicenum, 471 s.
17. KOLÁŘ, J., VRABEC, R., DOBRKOVSKÝ, KRÁL, Z.: Poškození kůže zářením a jeho chirurgická léčba. 1964. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, Al-bertova sbírka č. 46, 143 s.
18. KUNA, P.: 1. radiobiologická konference socialistických zemí. 1975, Voj. zdrav. Listy, 44, č. 3, 137–138.
19. KUNA, P.: I. sjezd Československé společnosti nukleární medicíny a radiační hygieny. 1982, Voj. zdrav. Listy, 51, č. 3, 153.
20. KUNA, P. Chemická radioprotekce. 1985. Praha, Avicenum, Babákova sbírka č. 72, 147 s., přeložena do ruštiny Chimičeskaja radiozaščita. 1989, Moskva, Medicina 191 s.
21. MAZÁK, J., BENEŠ, A., DOSTÁL, M., HOTTMAR, Z., KNAJFL, J., SLOUKA, V., ŠMÍD, A., VONDRÁČEK, V.: Nemoc z ozáření. 1962. Praha, Naše vojsko, Vojenská zdravotnická knihovna sv. 22, 164 s.
22. SANTHOLZER, V.: Mírové využití atomové energie. 1949, Praha, Melantrich, 347 s.
23. SLOUKA, V.: Biologické účinky záření. 1959, Praha, Orbis, 111 s.
24. SLOUKA, V.: Základy toxikologie radioaktivních látek. 1962. Praha Státní zdravotnické nakladatelství, 148 s.
25. SEVERA, J., BÁR, J.: Kontaminace radioaktivními látkami a dekontaminace. 1985. Československá komise pro atomovou energii, Ústřední informační středisko pro jaderný program, Praha 5 – Zbraslav, 204 s.